Jana Sibera vystupuje na koncertních pódiích i v operních inscenacích, nedávno má úspěšně za sebou Manon v Ostravě nebo Micaëlu v Praze, teď ji čeká mimo jiné mimořádný koncert na festivalu Smetanova Litomyšl. 16. června večer zazní v piaristickém chrámu Nalezení sv. Kříže Rekviem za mého přítele, které napsal významný polský skladatel Zbigniew Preisner, držitel dvou Cézarů za nejlepší filmovou hudbu. Kompozici dedikoval zemřelému příteli, slavnému režisérovi Krzysztofu Kieślowskému.
Letos v Litomyšli vystoupíš v soudobé skladbě Rekviem za mého přítele Zbigniewa Preisnera, máš ráda moderní hudbu a skladatele?
Přiznám se, že se moc soudobé hudbě nevěnuji a ani ji příliš nevyhledávám. Ale nepřekvapilo mě, že mne pan Stříteský oslovil, protože kdykoliv má nějakou vypjatou skladbu, volá mě (smích). To mě vlastně těší, že má tu důvěru, protože sopránový part je v této skladbě opravdu velmi exponovaný. Na Smetanově Litomyšli jsem už sólově vystupovala, tedy mimo představení s Národním divadlem, v náročné skladbě Miloslava Kabeláče, pak jsem tam zpívala asi nejextrémnější part v hudbě k filmu Pátý element a teď tedy mám třetí, na kterou se těším, a je to opět výzva. Ale byla bych ráda, kdyby mě pan Stříteský pozval někdy třeba na nějaký smetanovský koncert (smích).
Přichází ti podobné nabídky často anebo je to spíš výjimka?
Tohle je opravdu spíš výjimka.
Už ses setkala s hudbou Zbigniewa Preisnera?
Zatím jsem neměla tu možnost.
Přijímáš soudobou hudbu bezvýhradně, nebo pouze dílčí část?
Asi záleží na dané skladbě, vždycky se chci s tou skladbou nejprve seznámit a zjistit, jestli mě oslovuje. Například v roce 2019 jsem s Pražským filharmonickým sborem mohla premiérovat vánoční skladbu Carmen ad Cunas Jana Duška.
Zbigniew Preisner je známý jako autor filmové hudby, znáš nějaké filmy, ve kterých zazněla?
Je možné, že ano, ale neuvědomuji si to. Většinou ve filmech, pokud jsou dobré, hudbu vlastně nevnímám a ani cíleně nezjišťuji, kdo ji napsal.
Jak se ti líbí a zpívá Rekviem za mého přítele? Říká se, že je velmi působivé…
Jak už jsem řekla, je to poloha pro vysoký soprán, čili pro mě velmi příjemná. Jsem ráda, že můžu svoje dispozice uplatnit. Ta skladba je rozhodně velmi působivá, už na první poslech jsem byla nadšená. Myslím, že v posluchačích zanechá hluboký dojem.
Obsazení je velmi široké, s kým se na pódiu sejdeš, budou to staří známí, nebo nějaká premiérová setkání?
Budou to samá premiérová setkání. Velice se těším na pana dirigenta Rastislava Štúra, s kterým jsme se zatím nepotkali, ale slyším od kolegů samou chválu. Také tam bude Jan Mikušek, s kterým už spolupracoval můj manžel, ale já ještě ne. Dále Tomáš Badura, Václav Jeřábek – neznáme se, ale moc se těším. A nesmírně se těším na Český filharmonický sbor Brno, jehož zvuk je fenomenální a je mi vždy velkou ctí s ním zpívat. A v Rekviem má velký prostor, takže to určitě bude zážitek.
V poslední sezoně jsi premiérovala dvě nové role – Micaëlu v Carmen a zásadní Manon v Massenetově opeře. Co pro tebe tyto role znamenají? Byly vysněné, nebo přišly trošku nečekaně?
Micaëla přišla naprosto nečekaně, vlastně jsem s ní nikdy nepočítala, že si ji zazpívám, i když tuto roli obdivuji. A jsem moc ráda, že se ten hlas vyvíjí tak, že se to podařilo. Ale je to pochopitelně i projev veliké důvěry současného šéfa opery pana Hansena, který to považoval za samozřejmost a byl překvapený, že jsem já překvapená. Pro mě je to takový mezník mého přechodu od koloraturního k lyrickému oboru. A Manon asi ještě víc. Přiznám se, že jako studentka jsem tuto roli neznala, neboť se tahle opera u nás moc často neuvádí. Poznala jsem ji až později a v podstatě to byl můj sen, i když jsem moc nedoufala, že se u nás bude někdy hrát. A když jsem tuhle nabídku dostala, byla jsem opravdu nesmírně šťastná, protože Manon zahrnuje všechno, co jsem v současnosti schopna ukázat a nabídnout.
Tvůj manžel je tenorista. Poznali jste se už na konzervatoři. Jak funguje takové pěvecké manželství, jste si vzájemně kritiky či rádci, anebo se doma o práci nebavíte?
Určitě bych řekla, že jsme si obojím. Možná, že Vašek je spíš ten rádce a já ten kritik (smích). Neustále se o tom bavíme, já mu pořád pouštím své nahrávky a on je z toho chudák nešťastný. Když se dozvěděl, že Manon, kterou jsem studovala, má pět árií, tak řekl, že to nepřežije, než to vyslechne. Takže on trošku trpí, ale já si jeho názoru nesmírně vážím a respektuji ho, jsem za něj moc ráda. Nevím, jestli je to i naopak, to by ses musela zeptat jeho (smích).
Zmínili jsme Manon v Ostravě, přitom léta působíš v Praze. Jak to máš s operními scénami, cítíš se někde nejvíc doma?
Nejvíc doma se cítím určitě v Praze, protože to je moje domovská scéna už od roku 2000, kdy jsem začala hostovat ve Státní opeře. Ale druhá taková polo-domovská scéna je Ostrava, kde téměř každou sezónu nastuduji alespoň jeden titul. A tam se cítím opravdu dobře, protože tam je vždycky skvělá a příjemná atmosféra.
Doba se mění, má vlastně smysl být někde vázaný?
I když se doba mění, v době covidové jsme všichni, kteří jsme někde v angažmá, byli nesmírně vděční, že jsme měli alespoň nějaké zázemí. I když samozřejmě to také bylo těžší. A já jsem takový věrný domácký typ, takže bych angažmá rozhodně neopouštěla.
Rolí už máš na svém kontě hodně, jak se tvůj hlas vyvíjí, kde se právě nacházíš? Odhaduješ, kam budeš směřovat v příštích letech?
Rolí mám strašně moc, to je pravda. Ale myslím, že se mi hlas vyvíjí tak, jak má. Přicházejí role přesně podle mých současných možností a jsem ráda, že se mi daří z toho lehčího oboru přecházet do lyričtějšího. Moc si užívám i to, že i když mi vysoká poloha zůstává, tak proznívá více ta střední a můžu víc zpívat lyrické role.
Veronika Veber Paroulková
Plnou verzi rozhovoru najdete na portálu KlasikaPlus.cz.
