Letos si připomínáme 100. výročí narození básníka Jana Skácela. Na jeho verše napsal mnoho krásné hudby houslista, skladatel a umělecký vedoucí kapely Hradišťan Jiří Pavlica. Kdo by neznal například Modlitbu za vodu. Právě Pavlicův vztah a vztah uměleckého ředitele Smetanovy Litomyšle Vojtěcha Stříteského k Jiřímu Skácelovi nechal vzniknout komponovanému pořadu A znovu láska… & Svatojánské vigilie. Ten na zámeckém nádvoří zazní hned dvakrát (20. a 21. června).
Pane Pavlico, jak byste charakterizoval komponovaný pořad A znovu láska…? Na co se mohou diváci těšit?
Celovečerní pořad s názvem A znovu láska se skládá ze dvou částí – v první polovině zazní premiéra nové verze hudební suity Svatojánské vigilie a ve druhé premiéra pořadu „A znovu láska…“ inspirovaná verši a básněmi Jana Skácela, která dala celému večeru název. V této druhé polovině večera půjde tedy výhradně o básně a písně o lásce. Ale protože milostné texty existovaly, co je člověk člověkem (a Jan Skácel to dobře věděl), zařadili jsme společně se spoluautorem libreta Vojtěchem Stříteským do programu také dva biblické texty o lásce, které zazní na úplný závěr – zhudebněnou starozákonní Šalomounovu Píseň písní a novozákonní Pavlův 1. list Korintským, považovaný za jeden z nejkrásnějších textů o lásce vůbec. Chtěli jsme tím umocnit nadčasové vyznění a filozofickou hloubku sdělení, aby se téma lásky nezužovalo jen na vtah muže a ženy, ale abychom ho vnímali v širších významech vztahu člověka k životu, k přírodě, k idejím, k Bohu… V duchu listu sv. Pavla: „A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.“
Jak se projekt na objednávku Smetanovy Litomyšle rodil?
Jednoduše i složitě, ale v každém případě s pocitem radosti. Nejdříve jsem byl už v roce 2020 osloven dramaturgem festivalu, zda bychom společně vytvořili ke 100. výročí narození Jana Skácela pořad, který by byl důstojným připomenutím jeho významu pro naši literaturu a kulturu vůbec. Vzhledem k tomu, že Jan Skácel je pro mě jakýmsi osudovým básníkem a jeho básně mě inspirovaly k mnoha písním a skladbám, neváhal jsem ani vteřinu, spolupráci jsem rád přijal a velmi si jí považuji. Do této chvíle to bylo velmi jednoduché, ale pak samozřejmě přišla složitější část, ovšem neméně radostná – společné tvůrčí schůzky nad libretem, bezpočet telefonátů a mailů. A už při tom někde vznikaly nové melodie a nápady. Prosím, nechtějte po mně popisovat tvůrčí proces – proč a jak vznikne to či ono a proč právě tak a ne jinak – moc se to totiž popsat nedá. A zároveň je to takové malé hudební tajemství. Každopádně jsem rád, že v této druhé části večera zazní většina nových a jenom občas obohatíme téma lásky o některou z již známých a oblíbených písní, které mám rád, nikdy mi nezevšedněly a které by mi tam tak trochu chyběly a možná by chyběly i posluchačům.
Všeobecně se ví, že vám jsou verše Jana Skácela blízké a některé písně, např. Modlitba za vodu, komponované na jeho básně, doslova zlidověly. Čemu takovou oblibu přičítáte?
To opravdu nevím, jak se to stane, prostě to tak je, jsem tomu rád a děkuji za to. Jan Skácel je pro mě opravdu velkou inspirací. A to z několika důvodů – uvedu alespoň tři z nich. V jeho verších vidím obrazy a k nim mi naskakují jisté hudební představy, dále mají jeho verše rytmus, který lze dobře hudebně uchopit a vyjádřit, a do třetice – jeho verše jsou moudré a všeobjímající, snoubí se v nich časy dávné i současné a stejně tak v nich můžeme najít pokoru, ticho, vlídnost, lásku… Snad právě proto zazní v závěru Skácelova Modlitba stará, inspirovaná moudrostí starých otců, po které mohou přijít už jenom ony dva zmíněné biblické texty – Šalomoun a sv. Pavel.
Narazil jste při skládání „A znovu láska…“ na nějaká úskalí nebo vám šla kompozice tak říkajíc „sama“?
Mám pokušení říct, že to šlo samo, ale nebylo tomu tak ve všech případech. Např. Píseň o srdci, která je jakýmsi dialogem mezi dívkou a chlapcem, vznikala rychle a spontánně, dokonce v několika variantách, a já jsem pak už jenom vybíral ty z nich, které se mi nejvíc líbily a kombinoval je. Ale vedle toho jsem se dost dlouho pokoušel hudebně ztvárnit báseň Sonet o lásce a básnících, a přes všechny pokusy a několik variant, kdy se mi žádná moc nelíbila, jsem to vzdal a rozhodl se, že bude lépe, když tento text přednese herec Kryštof Bartoš, který bude nedílnou součástí programu – prokomponovaného střídání slova mluveného a zpívaného. Pro nás všechny to bude velká premiéra a těšíme se na ni.
Kde – kromě veršů či lidové poezie – zejména hledáte inspiraci?
Inspiraci můžeme hledat kdekoliv v literatuře, poezii, výtvarném umění, v historii i současnosti, ale nejspolehlivějším zdrojem je život sám a vše, co nám přináší a čím nás překvapuje. Pamatuji si na jednu radu svého bývalého staršího rozhlasového kolegy Jaromíra Nečase, který mi říkal: Když vás nic nenapadá, vyjděte mezi lidi. Dnes vím, že je to svatá pravda. Někdy se člověk uzavře v tématu a neví jak dál. A tady přichází na řadu ona cenná rada. Děkuji za ni.
Součástí festivalového večera je také vokálně-instrumentální kompozice Svatojánské vigilie. Jsou tajemné jako svatojánská noc plná kouzel a mystiky?
V původní verzi Svatojánských vigilií jsem byl asi více ovlivněn romantickou představou o kouzelné svatojánské noci, kdy se otvírají brány do jiných světů… Postupem času a v kontextu současného světaběhu se stále více přikláním k představě, že svatojánská noc svými mnohovrstevnatými významy dává naději i připomenutí všem, kteří „uzavřeni paklíčem smutku do kruhů člověkostředných zapomněli, že se narodili do rodiny sluneční, kdy bratr náš Slunce nám pomáhá zaplašit noc, aby se v srdci každého z nás rozednilo…“.
Jaké máte další plány, jaké projekty chystáte?
Především v posledním čtvrtroce jsem žil intenzívně vším, co souviselo se Smetanovou Litomyšlí. Cizelování partitur a v neposlední řadě také elektronické vyexportování partů pro celý symfonicky orchestr FOK, pro smíšený sbor Žerotín a samozřejmě také pro Hradišťan a k tomu zkoušení tohoto nového programu, to vše bylo hodně náročné. Ale vedle toho už jsou v běhu další projekty – v těchto dnech vyjde nové dvojalbum, které vzniklo ve spolupráci Hradišťanu s Hanou a Petrem Ulrychovými a jejich skupinou Javory beat. Je to výběr toho nejlepšího z našich společných koncertů. Právě teď také vrcholí příprava na „Večer lidí dobré vůle“, který se koná každoročně na Velehradě 4. července, tedy v předvečer pouti sv. Cyrila a Metoděje, a je přenášen v přímém přenosu ČT. A úplně jinou velkou výzvou je pro mě koncertní skladba pro housle, o kterou jsem byl požádán pro koncert syna Marka se Západočeským symfonickým orchestrem.
Ze spousty písní, které jste napsal, máte určitě nějakou nejoblíbenější. Kterou – a proč?
To se nedá říct, protože často mám nejraději právě tu nejnovější píseň. Pak ji nějakou dobu hrajeme a může se stát, že původní kouzlo z ní nějakým způsobem vyvane a ona už není tou skladbou s původní energií. To se může stát. A pak jsou písně, které jsme hráli mnohokrát, a přesto mi nikdy nezevšedněly, prověřil je čas. Často jsou to písně nenápadné a niterné a já vlastně ani nedokážu vysvětlit, proč ve mě stále tolik rezonují. Mezi ně patří třeba Sonet o lásce a modrém portugalu, který na Smetanově Litomyšli taktéž zazní.
Na Smetanově Litomyšli jste jako doma. Jaký máte k festivalu vztah?
Profesionální i osobní a obě roviny se vzájemně prolínají. Za léta své činnosti v uměleckém světě vím, jak těžké je něco založit a jak je ještě těžší to udržet, tím spíš v dnešním složitém turbulentním světě. Myslím, že umělecký a organizační štáb festivalu o tom ví své. A Smetanově Litomyšli se až neuvěřitelně daří dlouhá léta držet vysokou uměleckou úroveň a také trvalý zájem diváků. Proto mají všichni, kteří jsou s festivalem spjati, můj velký obdiv. Samozřejmě je to kombinace mnoha okolností, ale na prvním místě bych zmínil chytrou, nápaditou a originální dramaturgii festivalu, která byla průkopníkem svou hudební tolerancí a vedením dialogů mezi hudebními žánry. Pak je tu samozřejmě genius loci města Litomyšl, které dává festivalu punc mimořádnosti svými krásami. Každému se asi první vybaví zámek, ale jsou i jiná půvabná místa, která ve spojení s hudbou získávají další a novou hodnotu. A vedle těchto spíše profesionálních pohledů je tu něco neuchopitelného, ryze osobního, proč se v Litomyšli cítím jako doma. Prostě je mi tu moc dobře.
