Rekonstrukce Státního zámku Litomyšl pokračuje, a proto se i letos musí hlavní pořady festivalu Smetanova Litomyšl uskutečnit ve Festivalové hale, v kterou se proměňuje multifunkční hala architektů Aleše Buriana a Gustava Křivinky, jež získala nominaci na cenu Evropské unie za současnou architekturu Mies van der Rohe Pavilion Award za rok 2007.
Na rozdíl od loňského roku ovšem Festivalová hala dozná mnoha změn. O novém akustickém a výtvarném řešení Festivalové haly i o tom, jak vidí budoucnost Smetanovy Litomyšle, jsme si povídali se scénografem Davidem Bazikou, který se loni v srpnu do Litomyšle přestěhoval.
Začnu trochu osobně. Jak jste se vlastně dostal do Litomyšle?
S rodinou jsme dlouhodobě hledali dobré místo k životu a přemýšleli jsme, kde se usadíme, protože já jsem z Prahy a žena je z Ostravy. Když se děti narodily, různě jsme pendlovali. Pak přišel covid, hodně času jsme trávili i na chalupě a děti pořádně nevěděly, kde je vlastně domov. Chtěli jsme se prostě usadit, než začnou chodit do školy. A pak jsme našli tohle místo, které jsem dobře znal Stavba Festivalové haly z předchozích spoluprací s festivalem Smetanova Litomyšl. Podílel jsem se tady na několika inscenacích: Čertova stěna, Rusalka, Škrtič Bohuslava Martinů a současná opera L2 byly ve Smetanově domě. Na zámku se také hrál Jesus Christ Superstar, kdy orchestr nebyl přímo na nádvoří, ale zvuk se přenášel z jízdárny. Během chystání se narodil náš první syn, takže jsem místo představení jel do porodnice. Dá se tedy říci, že Smetanova Litomyšl dala našemu přesunu takový zvláštní impuls.
Co se vám na Litomyšli líbí?
Často říkám, že Litomyšl se nachází na tektonickém zlomu, na hranici mezi východočeskou povahou, kterou moc dobře znám od své babičky, a o několik kilometrů dál už poznáte, že jste na Moravě. Město navíc leží napůl cesty mezi Prahou a Ostravou a blízko je i do Brna. Do všech těchto měst často pracovně jezdím. Litomyšl je navíc hodně otevřené a demokratické město, plné usměvavých lidí, to je pro nás úžasná změna. Velkou roli v tom hraje skutečnost, jak je Litomyšl po revoluci vedena, jak se v Litomyšli zachází s veřejnými stavbami a prostorem, jak se tady investuje, jak se město udržuje. Původně jsem studoval architekturu, vždycky mě moc zajímala ta současná, které je v Litomyšli ve srovnání s jinými městy opravdu hodně. A co je nejdůležitější, cítíme se tu od prvního dne jako doma, takže se nám tady žije moc dobře a jsme za to vděční.
O vašem spojení se Smetanovou Litomyšlí jste už mluvil. Jak jste se ale dostal k Festivalové hale?
To byla vlastně náhoda. Někdy v říjnu nebo listopadu minulého roku jsem na obědě v restauraci U Slunce potkal Vojtěcha Stříteského, který se mne zeptal, co dělám v Litomyšli. Řekl jsem mu, že tu od srpna bydlíme. Asi ho to zaujalo, protože někdy o Vánocích mě kontaktoval Jan Pikna a chtěl vědět, jestli někdy nebudu v Litomyšli. Odpověděl jsem mu, že v Litomyšli jsem a že můžu do pěti minut dojít. No a během prvního dne se spolupráce rozjela. A pořád přidáváme činnosti, které pro festival dělám. V první řadě řeším, jak bude Festivalová hala letos vypadat, a zároveň vymýšlím scénografii pro živý přenos zahajovacího koncertu. Plánujeme už i podobu dalšího ročníku.
Jak se změní Festivalová hala oproti minulému roku?
Realizovat Festivalovou halu v loňském roce byl heroický výkon. Je neuvěřitelné, že v desetitisícovém městě se našla za zámek taková náhrada. Současně si všichni velmi dobře uvědomují, že druhý ročník nemůže být to samé a že musí přinést něco nového. Primární je řešení akustiky, snažíme se, aby byla lepší nejen pro diváky, ale také interprety, zpěváky. Nezapomínáme ani na vizuální podobu haly. Naší touhou je přebudovat zimní stadion na opravdovou letní koncertní halu. Problém spočívá v tom, že na jednom jevišti se z poloviny konají koncerty bez jakékoliv scénické akce, ale také opery, které scénické prostředky potřebují. Proto jsme začali vymýšlet jakési modulární řešení vykrytí jeviště složené z pevných šedých panelů. V případě, že na jevišti hraje orchestr, panely jsou jako stěny, byť se jedná jen o plátno a papír, a výrazně pomáhají, aby se hráči na pódiu dobře slyšeli. Panely jsou také velmi lehké, takže se s nimi dá snadno manipulovat a lze z nich rychle vytvořit jakoukoliv novou konstelaci pro další představení – otvory, velké plochy pro projekce nebo naopak jenom malé škvíry, aby prošel paprsek světla. Přidanou hodnotou je také možnost přizpůsobit velikost jeviště velké opeře, která se na něj pohodlně vejde, i menšímu komornímu ansámblu, který nebude působit ztraceně.
Pokud tomu správně rozumím, tak se bude jednat o adaptabilní jeviště, které se přizpůsobí právě vystupujícímu souboru.
Ano. Bude to stavebnice, která se dá poskládat podle potřeb jednotlivých inscenací. Proměna by měla být možná i mezi jednotlivými dějstvími oper.
A jak se bude akusticky řešit hlediště?
Loni byly hokejové mantinely obaleny sametem. Letos se před nimi staví velké pevné dřevěné stěny, na nichž je napnuté plátno. Jsou až pět metrů vysoké. Pro zvuk z jeviště, který jde do stran, tak získáme odraznou plochu směrem k uchu posluchače. Akustici z firmy AVT Group, kteří návrhy prověřovali digitálním modelem, si tuto plochu moc pochvalovali, posilujeme tak celkovou zvukovou energii. V podstatě stavíme do stadionu vestavbu. Stěny zimního stadionu jsou totiž konstruovány opačně, než potřebujeme, totiž na utlumení zvuku. Druhá, ještě zásadnější úprava spočívá v tom, že pod stropem jsou zavěšeny odrazné desky, které mají různé náklony a zvuk se od nich odráží směrově opět k divákům, především do zadních řad hlediště, kde byla akustika loni horší. Výhodou těchto podvěšených panelů je i to, že jimi dokážeme zakrýt motory a tahy pro světla a kulisy. Podhled bude praktický i vizuálně čistý.
To se bavíme o prostoru nad jevištěm?
Nad přední částí jeviště a nad orchestrem. Správné náklony desek pomohou hlavně zpěvákům, aby je orchestr tolik zvukově nepřekryl.
Na co všechno se při hledání akustických řešení musí myslet?
Nejdůležitější je vyváženost celého řešení, které bude i vypadat krásně. Tak přirozeně, jako by to tam bylo odjakživa. A samozřejmě je to technická komplexní úloha. Prostorová skladba, materiály, konstrukce, váha prvků, ale taky třeba jejich nehořlavost. Projednat to musíte s řadou specialistů. Ve finále to musíme stihnout vyrobit a namontovat, takže práce dost.
Festivalová hala se v letošním roce nepromění jen akusticky, ale i výtvarně.
Ano, je to tak. Výtvarné řešení vychází z motivů maleb Veroniky Bílkové, které provází celý letošní ročník. Bude se jednat o přibližně tři stovky metrů čtverečních malby, kterou vytvoří divadelní malíři. Prozradím, že motivem je lípa, která se rozvětví i na boky naší nové „haly v hale“. Bude to jeden velký obraz. Barvy a opravdová ruční práce, žádný tisk. Snad se to povede. Pevně doufám, že výtvarné řešení bude nedělitelnou součástí konceptu Festivalové haly.
Dokážete si představit, že by se i po vzniku SmetaNového sálu na zámku nadále používala Festivalová hala?
Bylo by to úplně fantastické. V jednom prostoru by se představení chystalo, v druhém by se mohlo hrát. Takže by se mohlo hrát ve čtvrtek na zámku, v pátek v hale, v sobotu na zámku a v neděli v hale a nevznikaly by žádné prodlevy. Toto řešení ovšem naráží na finance, protože vybavit jednu scénu nebo dvě je zásadní rozdíl. Nicméně pokud chce festival žít, musí se rozvíjet. Lidé obětují svůj čas a finance jenom za výjimečné zážitky, nedají průměrné peníze za něco obyčejného. Festival má úžasné předpoklady: město, zámek, Smetanu jako rodáka a především k nám všichni jezdí rádi a lidé kolem festivalu to dělají srdcem! Kdo se někdy kolem divadla motal, ví, že to není málo.
DAVID BAZIKA se narodil v roce 1974 v Praze, kde studoval Fakultu architektury ČVUT a scénografii na DAMU. Nejprve se profesně věnoval televizní a filmové scénografii, nyní se věnuje divadlu. Spolupracoval s přibližně třiceti divadelními scénami a vytvořil přibližně dvě stě výprav, nejčastěji pro činoherní a operní soubory. Od roku 2010 je na pozvání ředitele Jiřího Nekvasila kmenovým scénografem a šéfem výpravy Národního divadla moravskoslezského. Vítaným doplňkem jevištní práce jsou pro něj scénicko-architektonické realizace muzeálních expozic.
