V roce 2015 měla na Smetanově Litomyšli premiéru hudebněobrazová báseň Sinfonia Fišeriana I. Ta byla posléze úspěšně uvedena mj. na festivalech v Praze, Zlíně, Českém Krumlově a Kroměříži. Po osmi letech, v pátek 23. června, zažije Festivalová hala premiéru jejího volného pokračování a my jsme si o ní povídali s jejím iniciátorem a spoluautorem, uměleckým ředitelem festivalu Vojtěchem Stříteským.
Proč jste se k televizní a filmové tvorbě Luboše Fišera vrátil?
Zdůrazním dva důvody. Už když jsem před lety psal scénář prvního dílu, stýskal jsem si, kolik další krásné Fišerovy muziky jsem do něj nemohl zařadit. Musíme si uvědomit, že on napsal pro televizi, stříbrné plátno a divadlo na 300 partitur. Takže pokud první díl obsahoval citace ze sedmi filmů a druhá část z osmi, stále jde jen o nepatrný zlomek – nicméně velmi reprezentativní. Mám navíc za to, že jsem vybral, nejen po hudební stránce, opravdové perly české kinematografie. Nu a samozřejmě motivací bylo také vřelé přijetí, které jsem zaznamenal na několika provedeních, jež jsem osobně navštívil. Fišerova hudba pro televizi a film je nesmírně sdělná, snadno rozpoznatelná, obsahuje melodie, které doslova zlidověly. Určitě není náhoda, že ačkoli má druhý díl teprve před premiérou, už víme, že se bude na podzim v provedení jiné filharmonie reprízovat!
Jak vlastně taková svita vzniká? Je dostatek notových materiálů?
Zde nutně musím říct, že celá báseň je v podstatě autorským dílem, ve finále tří lidí. Je tu samozřejmě podklad, tedy film a Fišerova hudba. Ale partitury se buď nedochovaly, nebo o nich nevíme. Já jsem vybral filmy, jejich zásadní hudební motivy, a ty jsme důkladně prodiskutovali s hudebním skladatelem a aranžérem prof. Mirko Krebsem. Některá témata jsme po diskuzi vyřadili, jiná přidali a pan Krebs z mnohonásobných poslechů vytvořil a zapsal zcela novou, originální partituru. Nad tou a s demonahrávkami jsme pak se střihačem, panem Jindřichem Junou, vybírali z filmů nejvhodnější obrazový materiál. Někdy se shoduje hudební leitmotiv s filmovými scénami tak, jak si je diváci pamatují, jindy dostává obraz hudbou i nový podtext. Jako například v užití Malé noční hudby v Černých baronech.
Proč jste vybral právě filmy, které jsou náplní druhého dílu?
Také v této svitě jsem chtěl reflektovat téma letošní dramaturgie – Belle Époque. A hned tři snímky naší hudebně-obrazové básně onu éru nesmírně vhodně zastupují. Mám na mysli Slaměný klobouk, v němž elegantní Paříž konce 19. století představuje secesní Praha, a obrazově opulentní Morgianu, v níž se mísí gotický horor s dekadencí. A pak samozřejmě Sarajevský atentát, který celou epochu „Krásných časů“ drasticky ukončil. Velký prostor věnujeme snímku Na kometě, v němž Karel Zeman mísí trikový film s dobovými rytinami a hraným filmem, a také nezapomenutelným Černým baronům. Svita obsahuje i témata z oblíbených televizních seriálů, rámují ji Alexandr Dumas starší a motiv Arabely, větší prostor je věnován Chalupářům.
Dá se provedení srovnat s projekcí němého filmu s doprovodem?
Toto je mnohem komplikovanější. My musíme být maximálně synchronní! Jsem proto rád, že bude opět dirigovat pan Stanislav Vavřínek. Přál bych divákům podívat se do jeho partitury, která je kromě not plná časových kódů a dat. Úspěch provedení je hodně závislý na koncentrované souhře dirigenta, orchestru i techniků. Tak nám držte palce!
