Paní Červená se svým mistrovstvím, jež jsme mohli v Litomyšli obdivovat v desítce pořadů, zařadila po bok výjimečných osobností, které psaly historii festivalu a spoluvytvářely jeho nezaměnitelnou podobu.
Je pozoruhodné – ovšem také velmi příznačné – že se u nás paní Soňa Červená představovala zejména v dílech soudobých, resp. kompozicích XX. století a často v inspirativní spoluprací s mladými českými tvůrci.
Tak jsme ji poznali například v opeře Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila o procesu s Miladou Horákovou Zítra se bude či v Březinově dokumentární opeře o osudu jedné z nejkřiklavějších obětí novodobých českých dějin Toufar.
Paní Červená excelovala v melodramech (Otomar Kvěch: Bouře a klid, Sylvie Bodorová: Kafkovy sny) a zejména pak na II. zámeckém nádvoří v provedení Bernsteinovy 3. symfonie Kaddish, po němž následovalo nezapomenutelné zastavení u stejnojmenné sochy Aleše Veselého ve Festivalových zahradách s recitací tohoto hebrejského chvalozpěvu. A ještě v živé paměti máme Zástěrovo oratorium Nádech věčnosti v Piaristickém chrámu, v němž paní Červená vytvořila roli patronky České země svaté Ludmily (ve svých 96 letech!).
Všichni, kteří s paní Červenou přicházeli do kontaktu, vyjadřovali kromě úcty k jejímu svrchovanému umění také neobyčejný respekt a poděkování za setkávání s mimořádnou osobností, pro níž byly pravda, upřímnost a pokora naprostou přirozeností.
Jsme šťastní, že jsme mohli být my i návštěvníci Smetanovy Litomyšle paní Soně tolik nablízku!
