V úterý 11. srpna si připomínáme 30. výročí úmrtí jedné z nejvýznamnějších osobností české hudební kultury XX. století. To ve svém domě „Haus im Sand“ (Dům v písku) na břehu Lucernského jezera zesnul světově proslulý dirigent Rafael Kubelík. Syn houslového virtuosa Jana Kubelíka prvně dirigoval Českou filharmonii již jako dvacetiletý, o osm let později se stal jejím šéfdirigentem a v roce 1946 stál u zrodu dvou největších českých festivalů klasické hudby – Pražského jara (květen) a Smetanovy Litomyšle
(červen).
12. května 1990. Rafael Kubelík diriguje ve Smetanově síni zahajovací koncert 45. ročníku Pražského jara. Foto: ČTK / Petr Matička
Bohužel se nám dodnes nepodařilo získat žádné fotografie z koncertů a pobytu Rafaela Kubelíka a České filharmonie z tohoto hostování v našem městě a vyjadřujeme naději, že snad i tato vzpomínka může přispět k jejich objevení a případnému poskytnutí.
V létě 1948 odcestoval Rafael Kubelík se svým orchestrem na Edinburnský festival, ale do země, v níž převzali všechnu moc komunisté, se ze zájezdu nevrátil.
Jeho vlast jej přivítala ve své náruči až po dlouhých dvaačtyřiceti letech – v dubnu 1990. A byl to návrat triumfální! Mnozí z nás – tehdy přítomných – považujeme Kubelíkovu Mou vlast s Českou filharmonií na zahájení Pražského jara za vůbec nejlepší koncert našich životů. Jistě k tomu významně přispěly i neobyčejné okolnosti, Kubelíkovo mistrovství, příslib nové éry a opojný pocit svobody umocněný geniální Smetanovou kompozicí. Jako kdyby se více než symbolicky propojil dějinný oblouk – vždyť tentýž opus dirigoval Rafael Kubelík i 20. června 1945 na Staroměstském náměstí na „Koncertu díkůvzdání“.
Samozřejmě se ovšem nabízí znepokojivá otázka, kterou skvěle formuloval při příležitosti 30. výročí Kubelíkova návratu do země Petr Kadlec (ČF): „Uvědomujeme si se vší naléhavostí, jak jiné by to bylo, kdyby osobnost Kubelíkova formátu mohla v letech 1948–1990 dýchat a žít pro tuto společnost a její kulturu jinak než na dálku?“
Připomínejme si stále mimořádnou osobnost, světového umělce, muže pevných zásad – i skromného a pokorného člověka, který jednou řekl: „Nemohu dávat rady orchestru a být nezkázněný sám v sobě, být primadonou a nechat se vyvést z míry nedobrými okolnostmi. Jsem ten stopatnáctý před sto čtrnácti hráči orchestru.“
„Vášnivě jsem na tento okamžik čekal a věřil jsem, že jednou přijde. Jsem vděčný Bohu, celému národu, přátelům a vám všem.“ – To byla první Kubelíkova slova po návratu do vlasti 8. dubna 1990.
