Smetanova Litomyšl

Tomáš Netopil v Roce české hudby mezi Bendou a Smetanou

Designovaný šéfdirigent Pražských symfoniků, pravidelný host České filharmonie, prezident ostravského festivalu nesoucího jméno Leoše Janáčka, umělecký šéf Letní hudební Akademie Kroměříž, do loňska deset let šéf Essenských filharmoniků, houslista zabývající se nově barokními houslemi… To vše je Tomáš Netopil, na letošní Smetanově Litomyšli protagonista dvou koncertů: Velkého finále v sobotu 6. července s Českou filharmonií a Mou vlastí, ale předtím ještě 19. června v čele orchestru dobových nástrojů Czech Ensemble Baroque a skupiny herců v provedení melodramu Medea od Jiřího Antonína Bendy.

Na začátku května jste byl v Austrálii se Smetanovou Mou vlastí. Jaký měly koncerty v Brisbane ve státě Queensland s tamním orchestrem ohlas?

Byl to mimořádně krásný týden a chuť a zájem orchestru o kompletní Smetanovo dílo byla až překvapující. Reagovali s přirozenou muzikalitou a citem na veškerá hudební zákoutí a specifika tohoto díla. I samotná reakce publika byla ohromná a dokázala mi opět, že celý příběh Mé vlasti má strhující výpověď. Na druhé straně zeměkoule není Má vlast úplně obvyklou repertoárovou položkou. O to více mě překvapila samozřejmost a nekomplikovanost hudebního projevu orchestru. V duchu jsem si pořád představoval silný český vliv v osobě jejich dlouholetého šéfdirigenta Rudolfa Pekárka. Byl v roce 1934 zakladatelem Pražských symfoniků, tedy Orchestru FOK, ale později výrazně působil právě u tohoto australského orchestru.

Vždycky se říkalo, že je Smetana málo hraný, protože je takový „specificky český“… Postoupil už za poslední dobu ve světové pozornosti a uznání?

Já myslím, že je méně hraný stále, ale zároveň jsem přesvědčen, že i díky naší širší současné české dirigentské generaci je už daleko víc jeho hudba přítomna v hledáčku, že se na něj soustředí daleko více orchestrů.

Neplatí už, že Má vlast je něco tak výhradně národního, že ji nikdo jiný než my Češi nemůže dobře zahrát?

V dnešní době jsou po celém světě opravdu tak fantastičtí muzikanti, že nemůžeme něco takového zmiňovat. Vůbec bych si nedovolil cokoli takto usurpovat a nám Čechům přisuzovat tento primát… I Má vlast si žádá rozmanitost ve své samotné kráse!

Jak prožíváte Rok české hudby?

Zatím nejintenzivněji jsem ho prožíval v Praze na jaře při novém nastudování Rusalky. Na začátku března, při Smetanově dvoustém jubileu, jsem byl v Národním divadle také součástí smetanovského maratonu. Na Smetanově Litomyšli diriguji závěrečný koncert s Mou vlastí. Během jara jsem uváděl Smetanovu i Dvořákovu hudbu v zahraničí – Mou vlast nejen v Austrálii, ale i ve Frankfurtu. V Americe pak Dvořákovo Te Deum a Osmou symfonii a Janáčkovu rapsodii Taras Bulba…

Vnímáte mimochodem Rusalku jako jedno z hlavních ikonických děl hudby z českých zemí?

Určitě ano. Je to geniální hudba. Uvědomil jsem si, že je obrovská radost studovat ji i se samotným orchestrem, ještě než jsme se setkali se zpěváky. Její partitura je tak nádherně vystavěná, instrumentačně i tektonicky! Nádherná a úžasná symfonická partitura, která opravdu nenudí. I když tohle slovo bych vlastně neměl ani takhle použít! Rusalka je nádherně barvitá, v celé operní literatuře nemá obdoby.

A má v operní literatuře obdobu Janáček?

Samozřejmě, že nemá. Janáček je samostatná kapitola sama o sobě. Je teď z českých autorů nejhlavnějším operním skladatelem. Frekvence, s jakou je uváděn po celém světě, je neuvěřitelná. A je absolutní špičkou ze všech autorů první poloviny dvacátého století. Vychází z nich jako ten jediný, jako nejlepší operní skladatel. Na začátku ledna jsem v Hamburku uváděl jeho Jenůfu. Znovu jsem si tam potvrdil, že Janáček je opravdu mimořádný autor: dokázal transformovat nejen řeč, ale i psychologická dramata do hudby způsobem, že jsou uvěřitelná i pro posluchače, který není vybaven znalostí jazyka a příběh odezírá. Tak silné zpracování, tak silná výpověď to je, že je strhující i pro zahraniční publikum.

Vnímáte, podobně jako Rusalku, také Mou vlast jako něco zcela ojedinělého?

V souvislosti s její interpretací v zahraničí jsem si uvědomil, že se mnohdy využívají jenom první tři básně, ale byl jsem překvapen, jak přijímají nejen lidé v publiku, ale i hráči básně Tábor a Blaník. Ty jsou pro nás vrcholem oblouku celého cyklu. Publikum i hráči kvitují kompoziční kvalitu a výstavbu díla, která je mimořádná. Poslední dvě básně dopovědí a projasní celý oblouk až v samotném závěru. Byl jsem opravdu rád a vděčný, že si pořadatelé volí celý cyklus. Jen tak pro mě Má vlast totiž dává opravdový smysl.

Jak do toho všeho zapadá berlínský skladatel Benda, tvůrce melodramu – v osmnáctém století nového typu hudebního dramatu?

Když odhlédneme od jubilantů a od letopočtů se čtyřkou na konci a podíváme se trochu hlouběji, ke kořenům, kde začíná tradice české hudby, tak dojdeme do baroka a klasicismu. Tam se utvářela její identita. Chtěl jsem, aby v mém vkladu do Roku české hudby právě tohle zarezonovalo. Takže – stejně jako už v Ostravě – v Litomyšli zazní v rámci jednoho večera spolu s Richterovou Symfonií g moll „con fuga“ také Bendova revoluční skladba, melodram Medea.

Před časem jste Medeu už uvedl v Praze.

Ano, nyní je však trochu pozměněné herecké obsazení. A ještě podstatnější je, že je obměněn orchestr. Po České filharmonii je to teď Czech Ensemble Baroque, soubor dobových nástrojů Romana Válka, který mi svůj orchestr na festivaly do Ostravy, Brna a Litomyšle takříkajíc půjčuje.